Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

CO JSME PROŽILI

Na "Trati mládeže"

Když jsme my – příslušníci čtvrtého ročníku leteckých dorostenců Letecké spojovací školy Chrudim – skončili poddůstojnickou školu a měli přejít k odbornému výcviku palubních telegrafistů, radio a radarmechaniků,  zvolili jsme, že místo dovolené a části odborného výcviku se zúčastníme brigády na Trati mládeže  Hronská Důbrava - Banská Štiavnica. Byli jsme si vědomi, že promeškanou výuku budeme muset „dohánět po večerech“. 

   V únoru 1949 jsme se objevili ve svazáckém táboře u Kozelníku, v mrazivých Štiavnických horách.  Ne, neobjevili. Jeli jsme vlakem z Chrudimi celou noc a ještě dopoledne. Jel s námi „náš prápora Krný“, který nám velel v poddůstojnické škole. I když jsme v odborném výcviku měli již jiného velitele, požádali jsme ho, aby jel s námi jako velitel. Měli jsme ho moc rádi. Rozuměl nám, jako mladým adeptům létání, nahrazoval nám naše táty. Nejlépe jej charakterizuje výrok: „kluci, kdyby byly povoleny tělesné tresty, propohlavkoval bych vás vojnou bez basy“. Vážíme si ho dosud, i když už je mnoho let v „leteckém nebi“.

   K naší velké lítosti, okamžitě po našem příjezdu odstěhovali všechna děvčata do jiných táborů. Nám zbyl „platonický“ vztah k mladé a hezké hospodské v Kozelníku a neplatonický vztah k teplým škvarkům s chlebem, který nám servírovala.  To pochopí jen ten, kdo pamatuje přídělový systém potravin, který byl zrušen až v roce 1953 – osm let po válce.

   Byli jsme ubytováni v dřevěných barácích a spali na holých palandách, bez slamníků. Večer jsme uléhali normálně, postupně jsme se navlékali do všeho možného, končilo to oblečením „stalingraďáků“ (zimních kabátů po wehrmachtu). Tyto kabáty dosahovaly od pat až k uším, a když se široké límce zapnuly nad hlavou vypadali jsme jak útočníci od Stalingradu. My jsme ale stalingraďáky oblékali opačně, do rukávů jsme nasoukali nohy, zapnuli všechny knoflíky a hlavu zamotali do zbytku. Měli jsme povoleno topit celou noc, ale služba většinou podřimovala. Jednou přišla kontrola vedoucího tábora, který se ptal, zda kurime. Služba odpověděla, že nám to velitel zakázal. Vysvětlilo se, že se ptal, zda topíme a ne, zda kouříme.

   Pracovali jsme v četách na různých pracovištích, nejčastěji na stavbě pylonu. Nanosit do kopce na zádech cement. Nahodit motor „historicky cenného“ transportéru, aniž se nám dostalo poučení jak, namíchat beton a přepravit k pylonu. Jeřábem vytáhnout nahoru, vylít a sbíječkou pěchovat. Někdy se stalo, že sbíječka byla v klidu a vibroval letecký dorostenec.

   Tábor měl svoji kuchyň, kde se podávaly obědy a večeře. Jinak existovalo pravidlo: co jedno půldne, co jedna četa, to bochník chleba na cestu, co bochník chleba, to škopíček brynzy. S nepatrnými obměnami to pokračovalo den po dni. Na pracoviště a zpět nás vozila „Anča“, minivláček, který vyjel z výchozí stanice a jel až do konečné stanice bez zastávky. Nastupovalo a vystupovalo se za jízdy, která byla o málo vyšší, než chůze. 

   Pracovalo se dopoledne a odpoledne, s přestávkou na oběd. V neděli se nepracovalo, ale zato to byla strašná nuda. Nebylo kam jít, na pěknou hospodskou a škvarky už nebyl „žold“. Někoho z nás napadlo vzít si lopaty, vyjít na kopec, sednout na lopatu, násadu držet mezi nohami a ujíždět po zasněženém svahu. My jsme vlastně vynalezli později vynalezené „pekáče“ pro děti na sníh. Když nás viděl vedoucí tábora, šel za naším práporou s upozorněním, že „ti kluci tam létají na lopatách“ a něco se jim stane. „Co by se jim mohlo stát, ať létají, jsou to letci“, zastal se nás náš prápora.

   Na trati vycházel pro nás časopis „Brigádník“, který jsme očekávali s tím, že se v této opuštěně krajině něco dozvíme „ze světa“- okolí mimo tábor. Naše brigáda trvala tři týdny. Pracovali jsme „ukázněně“ jako ukáznění vojáci, (a byli jsme ukázněni, poněvadž jako žáci  letecké školy jsme prožívali školu s nadšením  splněného snu). Někteří z nás byli odměněni titulem a odznakem úderníka. Že jsme pracovali se zaujetím, dokazuje fotografie. V únoru na sněhu jsme byli „rozehřáti prací“.

   Po návratu do školy jsme po večerech „nadsluhovali“ zameškané dny. Nadsluhovali jsme po dvou hodinách, šest neděl- jako šestinedělky.

ing. A. Kalandřík.

Zpět na seznam článků

 

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky