Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Jak se skáče z „rychlíku“

Bylo to na jaře v roce 1964. Mezinárodní politika vykazovala jistý stupeň uklidnění a u výsadkové brigády byl po nešťastném předchozím roce také vcelku klid. ( V roce 1963 nám zahynuli čtyři vojáci při seskocích s padákem ). Beattles udivovali svět a vojska OSN obsadila rozdělený Kyperský ostrov. V dubnu a na začátku května jsme s 1. rotou provedli tři seskoky z letounů An – 2 a Il -14 T . Potom 22. května ještě noční seskok z balonu.

Když šla rota před setměním na letiště, všichni již ze zkušenosti věděli, že do kasáren se vrátíme až někdy po půlnoci. Seskoky z balonu měly zvláštní kouzlo už tím, že tam nahoře na vás víc působil klid a svoje soustředění na očekávaný seskok jste prožívali daleko intenzivněji. V balonovém koši jsme seděli po dvou na každé straně koše tak, že jste se dotýkali protějšího výsadkáře koleny a hleděli si zblízka do tváře. Každý byl ale zahleděn do sebe a pokud bylo ještě vidět, snažil se dobu stoupání balonu vyplnit sledováním okolí. Balon se vznášel pomalu a do stanovené výšky 400 metrů nad terénem to trvalo okolo tří minut. Rota měla stovku vojáků a tak si lze snadno spočítat jak dlouho se čekalo až všichni odskáčou.

Mezi lidmi se už nějakou dobu nesly zvěsti o tom, že by na konci května měli přiletět „ sověti „ s Ukrajinou. ( An – 12). A tak se za dlouhého čekání vedly všelijaké úvahy o tom co nás čeká. Ani jsme přitom netušili, že tento náš „ noční balon „ je úplně poslední a je vlastně loučením se „ starým“ druhem seskoků. Byl to můj šestý a také poslední seskok z tohoto zařízení, které svou velikostí a majestátností většinou vzbuzovalo naše sympatie. Jeho neustálé klidné a tiché stoupání a klesání, patřilo po léta k prostějovskému letišti a před tím k letištím v Hradčanech, Prešově a Košicích, ale také v Chrudimi a Luštěnicích. Všude tam, kde výsadkáři měli své posádky. Seskoky proběhly bez rušivých událostí ale potom „ to nastalo „.
To pondělí 25. května dopoledne bylo sychravé a zamračené. Nad Prostějovem směrem od Přerova zakroužil letoun, jehož rozměry byly přinejmenším překvapující. Po dvou povinných zatáčkách se snesla „ Ukrajina „ na naše letiště, kde se tehdy shromáždili všichni, kdo nemusili zůstat v kasárnách. Z Jezdeckých kasáren ve městě přišel 65. výsadkový prapor, který měl více než 400 mužů. Další dva prapory nastoupily z Leteckých kasáren, stejně jako ostatní jednotky brigády. Tak nás tam stálo více než tisíc a s úžasem jsme sledovali přílet tohoto pro nás zcela nového stroje.

Po krátkém uvítání a nezbytných dohovorech nás po sto lidech nakládali a oblétli s námi město a okolí. Musím podotknout, že asi za hodinu přistál ještě jeden letoun, takže naše seznamovaní dostalo další impulz a všechno šlo mnohem rychleji. Každý z nás si okamžitě všiml dosud neznámého pachu spáleného kerosenu a obdivoval mohutnou palubu, která „ spolkla „ bez problémů stovku lidí . Překvapila nás velká zadní vrata, která sloužila jako nakládací rampa., ale i otvor pro výskok. Potom ve vzduchu se nám otevřel doslova „ vjezd do stodoly „ kterým jsme měli zanedlouho tento vzdušný koráb opouštět.

Další dny jsme prožívali jako ve snu. Při porovnání se stařičkým balonem jsme najednou byli jako v novém světě. Přípravné práce, nácviky opuštění letounu se skokem na trampolínu a ukázky ostatní výsadkové techniky, kterou tento letoun mohl naložit a vysazovat byly zážitky, které se vám vryjí hluboko do paměti. To se již ale blížil pro nás od „ pětašedesátky“ také den „D“.

Ten den nadešel 30. května. Sobotní ráno jako každé ráno seskokového dne bylo úplně stejné. Po budíčku, rozcvičce a snídani jsme odešli k odběru padáků. Skákalo se bez výstroje a tak jsme s sebou na letiště nesli pouze hlavní a záložní padáky a útočný nůž. Cesta přes pole měřila necelé 2 kilometry a na stojánku pro strojení jsme přišli v dobré náladě plni očekávání.

Československé padáky kterými jsme byli vybaveni se jmenovaly OVP – 65. Měly kulatý tvar s jedním řídícím polem krytým monofilem. Umožňovaly provedení seskoku, jak se tehdy říkalo „se zádržkou „, tedy se zpožděným otevřením. Po výskoku byla funkce padáku upravena tak, aby nedošlo k jeho okamžitému otevření. To umožňoval zvláštní zámek, který na určitou dobu otevírání padáku přerušil. Výsadkář potom klesal pouze na malém, stabilizačním padáku rychlostí okolo 40 metrů za vteřinu. Teprve pak, kdy každý z nás klesal asi 5 vteřin, otevřel sám zádržkový zámek a tím bylo otevření padáku dokončeno. Díky tomuto zařízení bylo umožněno opustit letoun při rychlosti 300 – 330 kilometrů za hodinu. To byla vysazovací rychlost letounu An – 12. Bylo to asi jako vyskočit z rychlíku, protože touto rychlostí se dnes ženou nejrychlejší vozy Formule 1.

Ustrojení do padáku bylo rutinou mnohokrát nacvičenou a přezkoušenou. Jen počet výsadkářů určených do jednoho letounu byl zcela nezvyklý. Šedesát mladých mužů napochodovalo ze zadu k „ mašině“, která na nás zírala mohutnými rozevřenými vraty. Po úzkém nástupním můstku jsme po třiceti obsadili obě poloviny letounu. Na sedačky označené velkými bílými čísli jsme sedali tak, že prostřední dvě řady seděly zády k sobě a dělila je plechová asi 10 cm silná dutá přepážka, ve které byly uloženy kyslíkové masky s hadicí pro každého skákajícího. Zbylé dvě řady po 15 lidech seděli zády ke stěně trupu letounu. Letoun měl v bočních stěnách velká kulatá okna umožňující alespoň částečně sledovat dění při letu.

Před startem došlo ke kotvení každého výsadkáře. Na ocelových lanech, která procházela nad našimi hlavami byly trvale navlečeny krátké nástavce s okem na něž jsme zahákli své karabiny. Po kontrole výsadkovým průvodcem, bylo každé napojení překryto převlečeným rukávem. A to bylo vše. Stoupání do letové hladiny 800 metrů trvalo asi 2, 5 minuty. Otočný bod ze kterého letoun nabral směr náletu byl nad 5 km vzdálenou obcí Stíchovice u Plumlovské přehrady. Pak se začala otevírat vrata. Nejprve se obě dolní křídla otevřela do stran a nakonec horní vodorovná část nahoru. Byl dán povel : „ připravit „ a pod stropem u vrat se rozsvítilo žluté světlo. Vstali jsme a v pořadí zaujali zástup a to obě strany letounu. Stál jsem první a přes plechový oplůtek u něhož stál vysazovač sledoval ubíhající krajinu. Signál : „ Vpřed „ a zelené světlo, otevřená vrátka a vysazovač křičící vpřed bylo posledním co jsem si z letounu mohl zapamatovat. Tři, čtyři rychlé kroky, odraz, sbalit do klubíčka a prudký náraz vzduchu mnou mrštil do prostoru. Cítil jsem pach spáleného kerosenu a padal na „ zádržce“ předepsanou dobu. Trhnutí uvolňovače ukončilo brzděný volný pád.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a za mnou se z letounu sypali ještě stále výsadkáři. V jednom průletu všech šedesát. Nejbližší kamarád byl ode mne asi 60 metrů, přes to, že jsme měli dodržovat vteřinové rozestupy při výskoku. Klesání bylo příjemné, zážitek úchvatný a dopad byl asi také v pořádku. Dole jsme stáli a dívali se kolem sebe a prožívali úžasné pocity. Před týdnem jsme skákali z balonu a teď tohle.

Sovětští piloti oceňovali, jak rychle a bez problémů se naši vojáci novému způsobu seskoků přizpůsobili. Jejich „ malčiky „ prý mají daleko větší problémy. Inu to ještě neznali československé vojenské výsadkáře.

Čejen

převzato z http://forum.CSLA.cz

 

Zpět na seznam článků

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky