Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Zimní soustředění

Byl to oficielní název akce, která se u průzkumných a výsadkových jednotek odehrávala vždy v měsíci lednu nebo únoru v různých oblastech VVP, ale také v horských zalesněných oblastech Jeseníků, Šumavy, Jizerských a Orlických hor. Ostatně v různých obdobích a u různých útvarů se prostory soustředění občas měnily. Tato vzpomínka patří prvnímu soustředění, které jsem absolvoval s průzkumnou četou v lednu roku 1962. Touto akcí začínal rok u 65. výsadkového praporu, krátce po ukončení dlouhého období bojové pohotovosti. Pohotovost byla ukončena o předcházejících Vánocích roku 1961 a vžila se do historie pod názvem „ berlínská krize „.

Posádku jsme opustili 3. ledna a po nočním automobilovém přesunu jsme brzo ráno dorazili do oblasti Revízu, nedaleko zříceniny středověkého hradu Kobrštejn. Jeseníky nás přivítali metrovou vrstvou sněhu. V lesíku, který byl určen pro ubytování všech průzkumných čet 22. výsadkové brigády jsme ve sněhu vyhledali hromady smrkové tyčoviny, která tam byla předem navezena asi ještě na podzim. Ostatní stavební materiál a materiál pro výcvik jsme si vezli s sebou. Samozřejmě také lyže. U těch bych se rád zastavil a popsal je. Byly celodřevěné opatřené kombinovaným vázáním s koženými řemínky a pérem, které se zachycovalo za žlábek na podpatku „ kanad „. Vojáci jim říkali „ slepecké „ protože byly celé bíle nalakované a jen uprostřed podélně je „ zdobil „ světle zelený proužek. Mnozí vojáci, především z jižního Slovenska a Moravy je měli v rukou poprvé.

Sotva se rozednilo zahájily čety stavbu zemljanek. Byly to dřevo - zemní úkryty pro 25 osob. K jejich postavení bylo nutno vykopat, ale také „ vystřílet „ ve zmrzlé zemině odpovídající jámy. Pracovali všichni. Ostré trhaviny byly používány tak, aby nedošlo k úrazům. V době kdy mělo dojít k „ odpalu „ museli všichni odejít a vyčkat jistoty.

Do večera bylo všech pět objektů po značném vypětím sil dohotoveno. V každé zemljance byla umístěna kamínka jejichž kouřovod byl pomocí důmyslné izolace vyveden střechou ven a mohlo se začít topit. U kamen se po celou noc střídali jednotliví ubytovaní tak, aby nedošlo k maléru, případně aby kamna nevyhasla. Spací pytle v té době nebyly a nám musely stačit dvě deky a dvě „bílá“ prostěradla. Pod sebou jsme měli vrstvu chvojí a celá stavba byla zakryta vrstvou izolačního papíru, chvojí a hlíny. Když v následujících dnech napadl nový sníh, „zmizeli jsme“ z povrchu úplně.

Ve stejnou dobu na jiném místě, ale stejným způsobem budovaly své zemljanky jednotlivé roty praporu a současně se připravovala i kuchyně. V blízkých lesích se nás tenkrát rozmístilo na 500 mužů. Rovněž bylo nezbytné připravit základní hygienické objekty, takže část vojáků budovala polní latrínu a na nedalekém potoce umývárnu. V poledne nám již kuchaři připravili první oběd a nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že to byl guláš. Následovala večeře a první mrazivá noc.

Ráno v šest hodin byl budíček a následovala rozcvička zakončená omytím v již zmíněném potoce. Po ranním nástupu byl zahájen výcvik. Přípravu na první zaměstnání museli mít velitelé zpracovánu již v mírové posádce. Ostatně zahajovalo se nácvikem pohybu na lyžích a prvním krátkým přesunem. První seznámení s lyžemi mnozí zvládali jen s obtížemi a nebyl to vůbec lehký úkol. Další zážitky si připomeneme v příštích dnech.

Jak jsme cvičili.

Každodenní výcvik probíhal podle zpracovaných a schválených rozvrhů zaměstnání. Ty jsme si připravili v posádce. Cvičilo se sedm hodin denně. Každá hodina padesát minut výcvik, deset minut přestávka. Dopoledne čtyři a po obědě další tři hodiny. Konec zaměstnání byl v 16.00. Potom následoval denní rozkaz, bojové rozdílení a ošetření výzbroje a výstroje. Večeře byla zpravidla od 18.00 do 18. 30 hodin. Velitelé se museli připravit na zaměstnání následujícího dne a zpracovat písemné přípravy. V zemljankách se svítilo svíčkami a v lepším případě petrolejkami. Veškerá další činnost probíhala v zemljance. Večerka byla ve 22.00 hodin a do večerky měli vojáci „ osobní volno“.

Každý den to bylo stejné, jen sobota měla čtyři hodiny výcviku a po obědě se dělal velký úklid, ošetřování zbraní a výstroje. Neděle byla volná a zpravidla jsme organizovali sportovní soutěže. Samozřejmě v horách a na lyžích. Byly dny kdy jsme nepotkali „živáčka„ tedy civilní osobu. Mrzlo a bylo třeba neustále udržovat oheň, tak aby zemljanky neprochladly. O topení přes den se starala dozorčí služba. V noci se v lesích ozývalo vytí vlků, kteří v té oblasti „přetahovali„ z nedalekého Polska.

Cvičilo se “ na ostro „ . Střelecká příprava na provizorní střelnici, kde v cílovém prostoru vojáci – cílní zvedali figury na tyčích a při zásahu je schovávali. Všechny přesuny byly prováděny na lyžích a s postupem času se prodlužovaly odpochodované vzdálenosti. Lyžařské dovednosti zahrnovaly také sjezdy a pohyb na lyžích v různých situacích. Také jsme cvičili přesun raněného a výrobu improvizovaných přepravních prostředků. Samozřejmostí bylo poskytování první pomoci a ochrana proti omrzlinám. Procvičovala se také topografická příprava, především orientace v neznámém terénu podle mapy a přesuny podle azimutu. V tělesné přípravě jsme cvičili boj z blízka s použitím polních lopatek, nožů, ale i sekery. Také ženijní příprava, zejména její finální stránka použití trhavin se provádělo „ na ostro „.

Samostatná kapitola byla získávání potravin a příprava stravy ve volné přírodě. V horských podmínkách šlo především o „ teorii „ neboť odstřel zvěře nebyl možný a ryby se v zamrzlých horských jezírcích také příliš nehemžily. Tomu ovšem předcházel nácvik rozdělávání různých typů ohňů v přírodě. Pro nouzové případy jsme byli vybaveni skládacími plechovými vařiči a omezeným množstvím suchého lihu. Pro přípravu stravy byla družstva vybavena várničkami vz. 54. Byly to velmi účelně vymyšlené soupravy ve kterých byly naskládány do sebe tři hluboké nádoby obdélníkového tvaru zakryté poklicemi, které se po otočení daly použít jako pánve. Nechyběla sběračka, prkénko, kuchařská vidlička, otvírák na konzervy, vařečka a samozřejmě nůž.

Po čtrnáctidenním výcviku se vyměnily prapory a po našem 65.vpr přijela „ jedenasedmdesátka“. Ovšem všichni „brigádní průzkumníci“ spolu se ženisty zůstali a pokračovali ve výcviku další dva týdny.

Na závěr zimního soustředění bylo provedeno dvojdenní taktické cvičení na velkém prostoru. Naše četa byla „vysazena z vozidel“ ( Vysazení z letadel nepřicházelo v horských a navíc zimních podmínkách z bezpečnostních a organizačních důvodů v úvahu). Vysazeni jsme byli v prostoru hájenky Bílý potok nedaleko Vrbna pod Pradědem v centrálním hřebenu Jeseníků. Odtud jsme se přesunuli přes horu Orlík v nadmořské výšce přes 1200 metrů do prostoru Opavské chaty, kde následoval krátký odpočinek. Přesun nebyl zvláště dlouhý. Necelých 15 km jsme ale zdolávali až do pozdního odpoledne. Ve vytváření stopy se v čele střídali nejlepší lyžaři, četaři Žák, Lukačka a Koňařík spolu se mnou. Sněhová vrstva dosahovala jednoho metru a za námi zůstávalo docela slušně hluboké koryto, které jsme se snažili zahladit vlečenými větvemi. Po příchodu do shromaždiště, jsme si připravili nouzové přístřešky a také první a poslední teplé jídlo toho dne. Stráže byly rozděleny na celou noc a my jsme se snažili odpočívat. Okolo 20.00 hodin si mne povolal náčelník průzkumu a vydal mi rozkaz k provedení průzkumu v prostoru osady Ondřejovice na státní hranici s Polskem. Vzdušnou čarou pouhých 10 km. Cestou tam a zpět jsme „ zabili „ zbytek noci.

Po krátkém hlášení o splnění úkolu následoval další úkol tentokrát k provedení léčky na vozidla v prostoru komunikace Jeseník – Revíz, v lese západně osady. Přesun byl o to náročnější, že jsme museli překonat vrcholová rašeliniště a hodně obcházet. Díky Mirkovi Koňaříkovi jsme se z této „dobře vymyšlené pasti „ dostali jako jediní, protože další čety zabloudily a časově neuspěly. Jediná naše četa dorazila včas a léčku provedla podle vydaného úkolu.

Cesta do tábora byla hodně náročná. Byli jsme všichni na pokraji sil. Radista se pod tíhou radiostanice R – 105 zhroutil a nebyl schopen pokračovat. Nezbylo než si ji vzít a donést do tábora a kamarádovi pomoci. Poslední co si pamatuji byla večeře. Noc jsme všichni tvrdě prospali. Následující den jsme zrušili tábor a přesunuli se zpět do Prostějova. Takové byly začátky u výsadkových průzkumných jednotek pro dvacetiletého poručíka.

Uplynulo dlouhých 31 let. Byl jsem na preventivním lázeňském pobytu v lázních Jeseník. S kolegou jsme si dávali každý den 20 – 30 km turistických procházek po krásných severomoravských horách. Jedna z cest nás zavedla do oblasti našeho bývalého tábora. Odbočil jsem z komunikace a procházel místy, která se mi vryla do paměti. Mnoho toho po nás nezůstalo. V jamách po zemljankách už zase rostly třicetileté smrky. Na kraji lesa u Černé Opavy kam jsme se chodili umývat jsem ale našel pět úhledných hraniček kamenů. Pochopil jsem a na každou hromádku jsem položil svůj kámen. Asi tam po nás a nejen tam „ něco „ zůstalo.

Čejen

převzato z http://forum.CSLA.cz


Zpět na seznam článků

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky