Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Vánoce 88' a ráže 7,62...

Štědrý večer, ale i následná noc je prý plná zázraků. Na začátku byla cigareta, potom se objevila smrt, kterou jsme zahnali. Na konci byl začátek. Nechápete? Tak čtěte...

Pro nás to byl v podstatě stejný den, jako každý jiný. Ráno a dopoledne to vypadalo jako třeba o víkendu a většina roty se placatila u televize, psaly se dopisy a hrály se karty. Pro mě a osm dalších kluků ale ve dvanáct v poledne skončil ,,veget“ a začala nám příprava do služby. Na ten den přikleplo velení útvaru při ,,BORU“ (bojovém rozdělení) naší rotě stráž na muničním skladu v Kadaňské Jeseni. Tehdy jsem měl hodnost desátníka.

Vánoce roku 1988… 

Vyleštili jsme si kanady, vykartáčovali maskáče a do ,,malé polní“ jsme naskládali pár předepsaných věcí. Do plynové masky skryli kuřáci krabičky ,,Startek“ (tehdy stály 4 Kčs) a pár kluků, co zapomněli, že je Štědrý den, zaběhlo na posádkovou ,,poštu“, aby si vyzvedli dopisy. Ale na Štědrý den už pošta nechodila. No, ono se to stejně nesmělo – dostat před nástupem do stráže dopis. Muselo se to vydržet, až za 24 hodin skončí služba. Stačilo totiž pár řádků od vaší holky, kde vám píše, že už není tak docela ,,vaše“ a vy si pak jdete vyfasovat samopal a dva zásobníky ostrých ,,včeliček“…

Jak jsem řekl, na Štědrý den už ale žádná pošta nedošla a tak si každý strčil do kapsy na stehnech maskáčů ( hned za pohotovostní zdravotnický balíček s tlakovým obvazem) ty dopisy, co přišly o pár dní dřív. K tomu se přidal list dopisního papíru a při ,,bdící“ směně jste mohli psát odpovědi. 

Ve čtyři hodiny odpoledne ,,po rozkaze“, nás kompletně vyzbrojené a vybavené vším potřebným na příštích 24 hodin, vyvezla hotovostní ,,Vejtřaska“ na Kadaňskou Jeseň do muničního skladu. Já jako velitel stráže jsem převzal od kluka, co velel stráži minulých 24 hodin, budovu strážnice a obešli jsme spolu všechny stanoviště. Uklizeno bylo, zámky a plomby na všech dveřích, vratech a poklopech byly také v pořádku a tak za pár minut odvezla vejtřaska starou stráž pryč a nás devět zůstalo v horách nad Kadaní samotných.

Jmenoval se Jarda.

Točil ,,druhou“ stojku a když přišla noc a on byl právě na stanovišti, něco jako by mně říkalo, že se mám jít za ním nahoru podívat. Do kapsy jsem si strčil dvě ,,ameriky“ (Marllbora, což byla tehdy vzácnost u vojáků nevídaná) a zapalovač. Na muničáku a konec konců ve stráži vůbec se kouřit nesmělo, ale byl Štědrý večer a já jsem si řekl, ať mně vojenské řády políbí prdel. Profesionální to nebylo, ale nakonec to zachránilo život… 

Sněžit už přestalo a vítr rozehnal mraky. Někde směrem k Doupovu, se dala tušit záře vycházejícího měsíce. Čerstvý sníh pod mýma nohama křupal a ten zvuk musel být slyšet snad až do Německa. Přehoupl jsem se přes nízký hřeben a dole pode mnou byla rokle, na jejímž konci stál veliký sklad plný protitankových min a bůh ví, čeho ještě.

,,Stůůj!! Kdo tam?!“stopnul mě Jarda předpisově. Jen ten hlas jako bych nepoznával. Přišel mně tak nějak rozechvělý. Trochu mně to bylo divné, Jarda nebyl žádný bažant a už si něco odkroutil. Rozhodně ho nemohl rozhodit zvuk kroků někoho, kdo se k němu blíží, když je na stojce a má svůj koridor pod kontrolou. 

,,Velitel stráže desátník Kroupa na kontrole stanoviště“ zařval jsem do noci směrem, kde jsem tušil, že Jarda klečí a má mě na mušce.

,,Stůj, osviť si tvář!“ 

Posvítil jsem si baterkou do ksichtu -,,To jsem fakt já Jardo, Škorpion!“ přidal jsem svou přezdívku, aby bylo Jardovi jasné, že se mnou není nikdo, kdo by mně snad mířil na hlavu a já musel říkat něco, co by mělo Jardu zmást. Vím, že to zní melodramaticky, ale hlídali jsme opravdu tuny a tuny výbušnin a munice. Tam šla veškerá prdel stranou…

,,Dobrý poznávám tě, můžeš jít.“ 

Fakt se mně zdál nervózní, měl jsem pocit, jako bych ho přistihl při něčem, do čeho mně nic nebylo. Mráz byl jako v ruské čítance, ale Jarda měl přesto na tvářích stopy potu. Ne, to nebylo od potu, to byly slzy…Věděl jsem, že asi před týdnem dostal dopis od holky. Kopačky. Zdálo se ale, že je v pohodě, tedy ještě odpoledne byl… Když mu přišel ten podělanej dopis, tak jsme se spolu na vycházce předpisově ožrali. Nějakým holkám jsme pak dali odznaky jednotky a hodnostní ,,pecky“. Potom jsme se hlásili na bráně a naše výložky bez pecek (Jarda byl svobodník) značily, že jsme ,,vojíni“. ,,Deveťák“ (dozorčí útvaru) kapitán Němeček nás potom nechal za trest, že jsme přišli o hodnostní označení, drhnout do rána (dávno vydrhnutý) záchody a chodbu na rotě. Jen na vysvětlenou – vojíni rajóny  (úklid) dělali, ale poddůstojníci (svobodníci, desátníci, četaři) nikdy. No, až na vyjímky…

Vraťme se ale do Štědrovečerní noci. Byl mráz, krajina byla pod sněhem a hvězdy svítily, jako by chtěly uvítat měsíc, který jim přišel svou září právě na pomoc. Odešli jsme s Jardou dál od budovy skladu a postavili jsme se pod borovici. V tom místě jsme měli prostor rokle ozářené hvězdami a lampami z rohů budovy před sebou, jako na dlani. Stáli jsme naproti sobě a pokuřovali jsme Marllbora. Zář cigaret jsme pečlivě schovávali v dlaních a vždy, když jsme si jeden šlukl, druhý koukal okolo. Dávali jsme pozor, abychom  si září z cigaret nerozhodili noční vidění. Samopaly jsme měli na kšírách přes prsa a já najednou koukám, že pojistka na Jardově ,,osmapadesátce“  je v odjištěné poloze. Podíval jsem se na Jardu a bylo mně rázem všechno jasné. Ten nedávný dopis od jeho holky, Jardova nervozita a stopy od slz, když jsem přišel, Štědrá noc, kdy by nikdo neměl být sám, odjištěný samopal…

Odhodil jsem cigaretu do sněhu a beze slova jsem natáhl ruku a chytil do ní Jardův samopal za předpažbí. Vůbec neprotestoval a nechal si přetáhnout řemen přes hlavu. Zajistil jsem pojistku, vytáhl zásobník který jsem si dal mezi kolena a trhnul jsem závěrem dozadu. Na jiskřící sníh dopadla ostrá nábojnice ráže 7,62. Stačila by jedna a urvala by mu hlavu u samých ramen. Jeho pojistka byla před tím přepnuta na ,,dávky“… 

,,Cos chtěl dělat ty vole jeden?! Když jsem přicházel a ty jsi mě stopnul, tak jsi ten závěr nenatáhl – to bych slyšel. Ty jsi tu včelku už měl v komoře…“

Mlčel a koukal se na tu nábojnici, co z ní ze sněhu trčela jen plochá strana se zápalkou. Potom pohled zvednul a dívali jsme se jeden druhému do očí. 

Snad pár vteřin, snad rok.

,,Dáš mě do hlášení Škorpione?“ 

,,Dám ti do držky a ne do hlášení ty blbče! Proč jsi to chtěl udělat? Kvůli Líbě?“

,,Já si bez ní nedovedu představit, že bych tady tu pakárnu přežil. Chápeš to…?!“ 

,,Znal jsi Krause z čety ženijního průzkumu viď?“ zeptal jsem se Jardy, místo toho, abych mu odpověděl na jeho otázku.

,,Jo, toho zná každej. Šel přeci nedávno do civilu. Dostal ,,modrou“  ( takzvanou,,modrou knížku“ dostal ten, kdo byl ze zdravotních důvodů neschopný vojenské služby) a už je doma hajzl jeden. Proč se ptáš?“ 

,,A víš proč je doma? Má leukemii. Končí  kamaráde! Ve dvaceti letech. Finýto, chápeš?! Víš co by on dal za to, kdyby měl na vybranou mezi životem a smrtí a jeho jedinej problém by byl, že by ho jedna ženská z miliardy poslala do prdele…?!“

Zase jsme mlčeli, stáli a dívali se jeden druhému do očí. Dva chlapi – kluci, dlouhá, tichá noc a ve sněhu mezi námi náboj ráže 7,62… 

Sehnul jsem se a sebral jsem tu malou smrt ze sněhu. Otřel jsem jí o maskáče do sucha a zapáskoval jsem jí zpátky do zásobníku. Ten jsem s cvaknutím zasunul do Jardovi ,,padesátosmičky“. Chvíli jsem se mu ještě díval do očí a potom jsem mu ten samopal podal. Stál jako sloup, očima ani nemrknul a musel jsem mu tu zbraň doslova vecpat do rukou.

,,Ty – ty mně ho dáš zpátky? Nevezmeš mně ani patrony?!“ 

,,A k čemu by ti asi byl bez patron? Jsi ve stráži ty vole, ne někde na přehlídce…!“

Stáli jsem tam a všude okolo nás spousta smrti. V nedalekém baráku spousta protitankových min a i v těch našich ,,padesát osmách“, co jsem já měl křížem přes prsa a Jarda ještě v rukách, byla smrt. A my přitom chtěli tolik žít. Táhlo nám na dvacet a měli jsme celý život před sebou. Na rozdíl od vojína Krause z čety ženijního průzkumu… 

,,Klidně tě tu s tím sapíkem Jardo nechám. A víš proč? Protože kdybys to teď, až odejdu na strážnici udělal, tak mě zavřou. Na tvém samopalu i na té nábojnici, co by při výstřelu vylítla z tvého závěru, by se našly moje otisky prstů. Jak bych to asi vysvětlil? Dostal bych prokurátora kamaráde. Doufám, že to bys mně neudělal…“

Byl to risk, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Jestli se chtěl Jarda ,,sfouknout“, udělá to. 

Dnes, zítra…

Vsadil jsem všechno na jednu kartu. Jasně, že mohl moje otisky ze samopalu i z nábojnice setřít, ale já doufal, že takhle nepřemýšlí a že snad i ten příklad s Krausem, co to měl fakt ,,za pár“, ho odradí od nějaké další hovadiny. Mimochodem Kraus na leukemii opravdu zemřel. Byl z Kadaně a jeho parte došlo na útvar někdy v březnu roku 1989. 

,,Víš, chvíli před tím, než jsi přišel s těma Marllborkama, jsem si říkal, že je škoda, že už si nikdy nezakouřím. Asi bych ti měl poděkovat…“

,,Na to se vyser Jarouši. Příští vycházka k Zelenýmu stromu (hotel s restaurací v Kadani) je ve tvojí režii. Platí?“ 

Podali jsme si ruce, já jsem si nasadil rukavice a lehce jsem klepnul Jardu po beranici. Potom jsem se otočil a vydal  se na dvacetiminutovou cestu zpátky na strážnici.

Byla před námi ještě dlouhá noc. 

Štědrovečerní noc, roku 1988…

P.S.  – Jednou mně přišel od Jardy dopis. Byla k němu přiložená fotka. Na ní byl on (strašně ztloustnul), docela hezká žena a dvě malý děti. Holka a kluk. Ta žena se jmenovala – Líba. Na konci dopisu Jarda psal -,,…myslím, že to jedna vycházka k Zelenýmu stromu nikdy nemůže vyrovnat. Ani dneska nevím, jak to říct…“

To máš fuk Jarouši, ta fotka tvých dětí to řekla a vyrovnala víc než bohatě…!!   

Vladimír Kroupa


Zpět na seznam článků

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky