Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Garnitura 6 - Milíře - odloučená rota průzkumného útvaru 4436

Na Milířích jsem sloužil od 19. 12. 1986 do 27. 9. 1988 sloužil jako spojovací mechanik.

Nejdříve bych začal vojáky z povolání - gumami zelenými
Velitel roty: kapitán Prokop Petr – jak později zjišťuji, se před ním málo co utají
Velitelé čet: nadporučík Zobl – totální guma ale neškodný
poručík Liba, později povýšen na nadporučíka
Zástupce velitele pro věci politické: poručík Slodičák, později povýšen na nadporučíka
Výkonný praporčík: podpraporčík Žilinec, později v roce 1988  po uplynutí 20 letého zákazu povýšení, povýšen na nadpraporčíka
Technik roty: rotmistr Karchňák později povýšen na nadrotmistra ( asi po roce mé služby odešel nejspíše do Tachova – jinak to byl „Šalený Jano“ co stále házel nože a hvězdy. Taky byl stálý host u pana Čarana.
Operační důstojníci:
Velitel: podplukovník Paulíček
Ostatní: major Sente – bývalý velitel roty
Nadporučík Pultar
Nadpraporčík Staněk

V ke konci měsíce června 1987 dochází k výměně velitele roty, přichází kapitán Vaníček. Na praporu v Tachově do té doby náčelník štábu. Později povýšen na majora. Kapitán Prokop zvaný lajdák dělá chvíli technika roty (v té době přichází nadrotmistr Bydžovský), tedy mého přímého nadřízeného a pak nahrazuje na praporu v Tachově majora Schoře. Jeho funkci si už přesně nepamatuji, něco jako spojovací náčelník průzkumného praporu. Někdy na konci léta přichází poslední gumáci rotmistr Kruševský a Hipík a dokonce gumačka rotná Doubravová ( není krásná, spíš hloupá, po půl roce jdou kvůli ní dva vojáci sedět ).   Hipík to je takové dřevo, co se hlavně zajímá o Doubravovou. Kruševský zase magor co se chce podobat Karchňákovi, brzy se z něj stane stálý host pana Čarana a nakonec se k němu odstěhuje. Nadrotmistr Bydžovský se po odchodu Prokopa stává technikem roty. Jeho kvalit však nedosahuje, u toho si mohu dělat co chci.
Z té mojí služby mám nejhorší vzpomínky na dva majory,  Senteho, kvůli kterému jsem šel sedět za donášku a konzumaci alkoholu při povýšení našeho čísla na mazáka a na Vaníčka, který mi chtěl po dovolence v roce 1988 70 dní před civilem dělat pakárnu.

Milíře jsem navštívil po vojně potřikrát v roce – 1989, 1990 a 2006.  Při poslední návštěvě jsem chtěl dětem ukázat, jak jsem se každé ráno díval do SRN, ale tak to tam zpustlo, že z odpočívadla schodiště byly vidět pouze přerostlé koruny náletových bříz. V současné době se kasárna přestavují na byty. Fotky z rekonstrukce ukazují, že byla budova skoro celá zbourána, pouze zůstalo něco jako obvodové zdi. A tak naše snaha nebo přinucení k práci, když nastoupil kapitán-major Vaníček a my jsme 4. měsíce opravovali celou rotu od kuchyně po ložnice, od sklepa po operační místnosti a spát chodili hluboko po půlnoci byla zbytečná.

Jak se říká nové koště dobře mete, takže za majora Vaníčka došlo k rekonstrukci kuchyně, výměně oken, při tom se museli odstranit některé mříže a v roce 1988 k zateplení a opláštění celé budovy. V tom roce byla také dokončena vodárna umístěná vlevo od přístupové cesty a kasárna byly napojena z této vodárny. Do té doby se čerpala voda ze studní v Milířích do betonového zásobníku, který je u cesty do autoparku. V době mé návštěvy jsem ho ukazoval dětem, protože s vodou bývaly velké problémy a mnohokrát jsem do něj lezl. Také jsme měnili třikrát nautilu ve studni, při jedné výměně jsme dokonce zapadli v V3S. Oplocení autoparku betonovými bloky se provádělo až po mém odchodu a to v roce 1989. V roce 1988 byla provedena rekonstrukce anténního systému. Natřeny sloupy ( asi teprve po roce jsem zjistil, že jsou dřevěné – uměle vyrobené a po částech spojované), vyměněny koaxiální kabely, izolátory a opraven zesilovač.

Složení roty a technika
Měli jsme poměrně dlouhý název, rota radiového a radiotechnického průzkumu, zkratka byla RRRTRZ – či nějak podobně. Přesně bych to našel ve své vojenské knížce. Rozdělena byla do tří čet a na velitelství.
1.      četa: tři vozidla Gas 66 s radiotechnickým vybavením pro odposlech KV, VKV, UKV + R111 a utajovač , V3S
2.      četa: to samé
3.      četa: jedno vozidlo Gas 66 s radiotechnickým vybavením pro odposlech KV, VKV, UKV + R 111 a utajovač,  V3S
velitelské družstvo: nejspíše dvě vozidla Gas 66 s dvěmi R 111 a utajovači, UAZ, V3S
Nástavby Gas 66 pro čety se lišily, v některých byly ještě zaměřovače, telegrafní klíče atd. Pokud si pamatuji tak zaměřovač fungoval pouze jeden a to je dost málo na zaměření místa vysílání – jedním se zaměří pouze směr. Taky zde byly zařízení,  kterými se pátralo po frekvencích a zjišťovaly vysílající frekvence radiostanic a jejich výkon – něco na způsob osciloskopu, ale typ už nevím.

Samotná auta Gas 66: kabina místo pro řidiče a velitele vozu, nástavba pro 2 – 4 muže, dvě lehátka pro odpočinek a nástavba přetlaková, podle mě těžko. Přístroje ukazovaly přetlak i při otevřených dveřích. V zadní části byla centrála, originál 2 kW, naše pak 3 kW. Byla dosti těžká. Z důvodů ochrany před nebezpečným dotykem se umísťovala mimo a dva vojáci měli se 160 kg co dělat. Jedna ze slabostí této nástavby byla,  že celé auto pod proudem často kopalo. Na vstupu byl napěťový chránič jehož funkčnost či nefunkčnost mi je i dnes, když se ochrannou před nebezpečným dotykem již 17 roků jako revizní technik živím nejasná. Samotné ruské přístroje mají nejspíše velký unikající proud a proto pokud je používáte a nemáte je předělané na třívodičový přívod je nutné je pospojovat, na to je v zadní části uzemňovací svorka.

Já sám jsem se měl velitelské auto, a protože utajovače ( typ bohužel neznám, k tomu jsem nikdy nebyl puštěn a jako vyhozený voják od pohraniční stráže jsem se tomu ani nedivil ) byly ze všech aut odmontovány, tak jsem jich tam měl kolem 10. Tyto utajovače byly nastavovány mechanickými klíči, tuto „práci“ dělal Karchňák a po něm Kruševský. Utajovače měli čelní desku vždy zaplombovanou, takže schránku s klící a otevřený utajovač jsem viděl jen dvakrát za vojnu. Nevím jestli je to pravda, ale Karchňák se chlubil, že v utajovačích je výbušnina, která je iniciována při neodborné manipulaci. Když, ale docházelo k výjezdu vozidel s utajovačem, pak platilo nařízení, že vojenský doprovod musel mít nabitou zbraň a nábojem v hlavni a zajištěnou. Úplně mi není jasné, že se ty gumy zelený při přesunech nepostříleli. Radiostanicí R 111 byly vybaveny utajené útvary a aby se to utajení neprozradilo, tak jsme ji ani nemohli sami používat. Takže si dnes pamatuji pouze na její velikost, elektronky výkonového stupně, procenta výkonu s kterými vysílal – 5, 20, 100, výkon do 100W a frekvenci VKV 20-51 MHz. Za mou vojenskou službu jsem tuto stanici sám používal dvakrát a to ještě na Doupově na cvičení, jinak jsme s ní cvičili pouze bez vysílání nebo velice málo s výkonem na 5%. Byli jsme moc blízko hranic a mohli by nás zaměřit či dokonce odposlechnout.  Sice jsme byli viditelní z deseti kilometrů, ale co kdybychom prozradili, kdo má ten den službu na operačce nebo že tu jsou zase kontráši z Prahy.

Zato příjímače to bylo něco co se používalo každý den. A protože se prováděl především ( na  99% ) odposlech VKV,  nejpoužívanější přijímačkou byla R 323 s frekvencí 20 – 100 MHz –frekvence se přepínala na čtyřech rozsazích.  Radiostanice R 326 je myslím na KV a ta se používala velmi málo. Na číslo stanice na UKV – frekvence, kterou používalo letectvo si nepamatuji. Pro každou stanici byl potřeba zdroj a to buď nabíjecí akumulátory 2x NKN a ty se dávaly do zadního prostoru pod měnič ( jestli si to dobře pamatuji ten tvořily dva tranzistory ) nebo zdroj – což bylo trafo s usměrňovačem a stabilizací. Tento zdroj byl velice měkký, naprázdno měl až 15V, jinak pracovní napětí je 2,5 V. Jinak byly v přijímačce samé elektronky o průměru do 8 mm a délky asi 30 mm, připojovaly se letováním. V přijímačkách R 323 ( jediné které jsem opravoval ) byly 2 druhy elektronek. Schéma této přijímačky mi viselo nad ponkem, v  místnosti co je levé okno u bočního vchodu. Měl jsem ještě mnoho jiných schémat, ty jsem ale všechny nechal na Milířích. Nikdy jsem nepočítal s tím, že bych v civilu ještě přijímačky opravoval a v roce 1988 to nevypadalo, že se armáda rozpadne. To, že bych měl problémy, kdyby u mě našli schémata nebyl hlavní důvod.

Co se týká vozidel GAS 66 tak jsem našel pouze skříňové provedení. Námi používané vozidlo bylo trochu jiné, nástavba měla poměrně velký výsuvný anténní systém. Toto vozidlo používala ještě armáda pro řízení dělostřelby, stejné vozidlo je k vidění ve filmu Copak je to za vojáka, ale je to velmi krátký záběr do otevřených dveří. Kdo to vozidlo nezná, tak mu ten záběr nic neříká.  V mé době, ač tyto auta měla najeto od 4000 do 8000 km, měla úplně rozladěné zničené motory, údržba prováděná řidiči byla na bídné odborné úrovni. 

Na nahrávání odposlechu se používaly naše B 700. Koncem vojny se zkusily první kazetové, ty ale nevydržely 24 hodinový provoz. Odposlech byl prováděn 24 hodin denně a 365 dní v roce. Jedna směna 2. vojáci americká armáda – anglicky,  1. voják německá - německy a ranní směna byla vždy posílena o dva vojáky. Směny byly čtyři: ranní od 06 – 12, odpolední 12- 18, večerní 18- 22 a noční 22-06. V době cvičení na západě byly posíleny všechny směny na 5. vojáků. Já jsem míval, až jsem se zbavil směn v kuchyni, pouze dozorčí službu, ta byla 24. hodinová,  většinou jako dozorčí nebo jako jeden ze dvou pomocníků. Dva pomocníci byli proto, že dozorčí služba byla společná pro rotu, kuchyň a strážní službu.

Technika co jsme používaly nebyla zrovna nejmodernější, jestli byla spolehlivá to lze těžko posoudit, ale uměl jsem ji jednoduše opravit a vydržela nepřetržitý provoz. Na konci vojny jsme zkoušeli maďarské Tunsgramy, které byly mnohem výkonnější, ale neuvěřitelně poruchové. Rusové měli také mnohem lepší telefon ( TA 57 ), než byl ten náš TP 25 a věřím tomu, že je ve výzbroji dodnes, tedy naší profesionální armády.

Pokud se jedná o ruská či sovětská kasárna tak, to bylo první s čímž jsem se při příchodu na Milíře setkal. V zimě 1986 již probíhala stavba nových kasáren a dokončena byla během roku 1988. Pod naší rotou nad zemljankami byla odstraněna část kopce – sověti tam měli mít hřiště a do té díry pak při poplachu v září 1988 spadl vojín Zeman - moje číslo v V3S. Auto na zrušení, po pádu do té šestimetrové díry korba přeletěla kabinu a všechno co na ní bylo se válelo v okruhu 50 m a protože to bylo vozidlo pro evakuaci, tak na korbě bylo plno kanystrů s benzínem a bylo štěstí, že to nakonec nebouchlo, akorát ten voják až se vrátil z plukovního obvaziště šel sedět.

A příště možná napíši nějaké vojenské příběhy. Jaké budou zatím nevím, protože i po těch letech mám mnoho nepříjemných vzpomínek. Jak na vojáky základní služby co rádi bonzovali aby se zavděčili za vycházku či opušťák nebo ty co dokázali kamarádovi vysušit nádrže s benzínem, za kšeftování s proviantem nebo s výstrojí,  za frajerské nadřazené chování vojáků z povolání, na mé sporadické pobyty v Tachově nebo na ty vypjaté chvíle kdy se ukáže kdo je opravdu kamarád a s kým se tak akorát dá chodit po hospodách a jeho charakter je k pláči.

Je to trochu všechno dohromady, ale nebyly to úplně zbytečné roky, možná jen rád vzpomínám na dobu když mi bylo 20. let.
V Křižanově 19. 11. 2008 Hladík Pavel


Zpět na seznam článků

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky