Piešťany

Oslavu dvacátého výročí osvobození jsme měli zajišťovat z letiště v Piešťanech. Nad hlavním městem Slovenska Bratislavou měl být proveden velkorysý průlet našich nejmodernějších stíhaček s následným zvukovým efektem – dvacet hromových ran způsobených letadly při překročení nadzvukové rychlosti letu.
Přesunuli jsme se do Piešťan a připravovali s místním útvarem parádu. Zabydleli jsme se v jejich kasárnách – přestože jsme byli zvyklí na naše mošnovské dřevěné baráky, byli jsme dost překvapeni, že tady měli v novějších zděných ubytovnách ještě turecké záchody.
Hned v prvním dni nácviku však o sebe dva Migy „škrtly“ při přistávacím manévru – oba piloti zahynuli. Jedno letadlo spadlo mimo město, ale druhé to zapíchlo na okraj Piešťan do skladu stavebních hmot. Z letiště jsme viděli stoupající mrak prachu jako při atomovém výbuchu. Smrt dvou pilotů a ztráta dvou letadel neměla na pokračování nácviku oslavy téměř žádný vliv – z Mošnova se přelétlo s dalšími dvěmi stroji a doplnil se stav pilotů. V době nácviku jsme my, záklaďáci neměli nárok na vycházky – přesto se do kasáren dostala zpráva, že v tom skladu stavebních hmot dlouho hledali skladníka, který tam měl zrovna být a málem ho tedy považovali za mrtvého. Ale jak se brzy ukázalo, místo na pracovišti byl v hospodě. A když se dozvěděl, že mu na sklad spadnul eroplán, opil se jako klokan z radosti, že unikl zubaté!

Poplach s výjezdem

Byl konec února 1966, vojenská služba se mi pomalu, ale jistě chýlila ke konci. Ze mě byl mazák jako vystřižený – jak jsme s oblibou říkávali: „starý pes“. Hned tak mně už nemohlo něco rozházet, měl jsem za sebou lecjakou vojenskou akci a přede mnou posledních 220 dní služby. Tři čtvrtě vojny už jsem měl odsloužíno.
Bylo nějak hodinu před půlnocí, když nám pískli „bojový poplach!“ S přehledem starého kozáka jsem se oblékl, složil plnou polní, pro jistotu přidal něco potravinových konzerv, na chodbě vynadal několika „bažantům“, protože splašeně pobíhali sem a tam. V kanceláři jsem naskládal záznamníky od letounů do připravených beden a vyčkával, že jako obvykle přijede spojka a oznámí konec poplachu. Leč život vojenský přináší různá překvapení – tenhle poplach byl vyhlášen „zeshora“ (proto se o něm také dopředu nevědělo) a náš pluk se měl přesunout na záložní letiště. Dá se říci, že záklaďáci uspěli docela dobře, horší to bylo s vojáky z povolání – někteří se do kasáren na nástup dostavili se zpožděním a některé nebylo možno najít vůbec. Spojky v Příboře marně obcházeli jejich bydliště, ubytovny a kulturní podniky (hospody). Na seřadišti vozidel vznikla menší panika, některá vozidla odjela předčasně a polní kuchyně dokonce sjela z trasy a zabloudila. Přesun na letiště u Opavy se nakonec povedl, předřazená skupina už přijímala přistávající letadla a mechanici začali ošetřovat a vybavovat letadla pro případný nový vzlet.
Moje pracoviště bylo ve sklepě staré budovy – odtud jsem měl spojení s řídící věží a mohl zaznamenávat příslušné údaje do záznamníků a k hlášení. Ze zkušenosti z dřívějška jsem budovu vůbec neopouštěl. Navíc se mi dobře hodila moje zásoba konzerv KD, protože polní kuchyně nebyla celý první den k nalezení – zůstala někde na cestě. Následující den byl v poklidu – nebyla dopředu hlášena žádná akce. Piloti měli hodnocení nočního přeletu a mechanici kontrolovali letadla, zda nedošlo k nějaké závadě při dosedání na travnatou plochu záložního letiště. I další den dopoledne se nic podstatného nedělo. Kolem poledního se udělalo krásné jarní počasí, tak jsem vylezl okénkem ze sklepa dozadu za budovu, u stromu rozhodil deku, pěkně jsem se natáhl a užíval jarního sluníčka.
Probudilo mně hromování nějakého praporčíka od chemiků – rozčilením kolem mě skákal půl metru vysoko a křičel: „Co si tady ležíte? – všude je vyhlášen chemický poplach - - já vás zavřu - - kde máte protichemickou ochranu? - - vždyť už jste mrtvej! - - jste mrtvej!!“ Tak jsem mu předvedl, že jsem dostatečně živej – chytil jsem deku, vystartoval přes zídku jelením skokem a zmizel mu s očí. Do sklepa jsem se vrátil jinudy a do konce pobytu na záložním letišti jsem odtud paty nevytáhl.
Kamarádi potom říkali, že ten den měli záklaďáci několikrát nástup a že tam nějaký prápora každého prohlížel a měl dotazy, kde kdo byl a co dělal při chemickém poplachu.

Zájezd do polského Krakova

Na měsíc duben v roce 1966 jsme připravili jednodenní nedělní výlet autobusem do Polska. Výlet byl samozřejmě jen pro mazáky. Autobus s řidičem zapůjčil zabezpečovací útvar, všechna povolení a osobní dokumenty k tomu potřebné zařizoval náš staršina. Vyjížděli jsme ráno a jeli přes Český Těšín. Aby měl zájezd nějaký politický podklad, byla naplánovaná návštěva bývalého koncentračního tábora v Osvětimi. Mnozí z nás viděli poprvé nelidské podmínky lágru, ve kterém zahynulo tolik nevinných lidí v druhé světové válce.
Dál jsme pokračovali do Krakova – tam se právě konal studentský majáles. Všude pestrá výzdoba, v každém rohu náměstí vyhrávala místní muzika, holek jako máku! To bylo něco pro nás! Trhákem byla projíždějící kolona osobních aut s uvázanými plechovkami za nárazníkem – rachot jako v Kovošrotu! Pak jsme z náměstí šli do vršku na královský hrad Vavel. I tady bylo všechno vyzdobené, kouzelný byl průvod historických postav.
Navázali jsme kontakt s místními studenty. Zajímavé bylo, že my, kteří jsme byli z Jižních Čech, nebo z Jižní Moravy, jsme se s Polákama domluvili snadněji, než kluci ze Severní Moravy – z Ostravska. Kromě místních památek nám ukázali jejich školu a ubytovny – koleje. Pak jsme s nimi zapadli do útulné hospůdky. Poláci však brzy zjistili, že v pití piva s námi nemohou soupeřit. Takticky nás vzali do jiné krčmy a tam nás napájeli kořalkou. Takže já dodnes nevím, jak jsem se dostal na parkoviště, do našeho autobusu, … Určitě nade mnou bděl můj vojenský andělíček – strážníček! Probral jsem se v autobusu, to už jsme byli kousek od kasáren.
Zájezd byl pro nás příjemným rozptýlením a krásnou, leč krátkou změnou v jinak nudném životě vojenském.

Řidičské zkoušky

     V blízkosti hlavní brány do kasáren stál dřevěný barák, ve kterém byla významná součást vojenského dění v Mošnově – dílnička, klubovna a terénní motorky. To bylo zázemí známé Dukly Mošnov – motokrosového družstva, kterému velel kapitán Sklenář. Z našich mazáků tady jezdili Ivan Štěpán, z mého ročníku Franta Koukol, Jula Földeš, Pavel Bartko a Petr Barcal. Z našich bažantů si vzpomínám na Zdenka Hamouzů. Sklenář jim dělal dobrého velitele, staral se o ně jako o své a oni mu mezi sebou říkali „táta Sklenář“. I pro mechaniky, kteří tam chodili ve svém volném čase a opravovali motorky, měl Sklenář pochopení a pokud třeba neměli řidičák, postaral se jim o kurz k získání  řidičského průkazu.
Jednou ke mně do kanceláře přišel Sklenář celý naštvaný, že jsou zrovna zkoušky na řidičák, zkušební komisaři z Ostravy přijedou za chvíli a on že nemůže sehnat pár přihlášených vojáků, protože je strčili do služby a není možné je vystřídat. Ptal se mně, jestli mám řidičák – tak jsem mu řekl, že mám ze střední školy trojku – céčko – tedy mohu jezdit i s náklaďákem. Chvíli na mně koukal a pak povídá: „Ševčíku, pojď si ty zkoušky zopáknout – pro tebe to nebude tak složitý – tohle jsou jen na motorku. Když bys v tom plaval, tak ti pomohu! Akorát nesmíš říct svoje jméno – to by byl průšvih!“ A tak jsem se na další hodinku jmenoval nějak jinak. Zkoušky se tenkrát dělaly ústní, z předpisů se odpovídalo kolektivně. Z techniky jsem dostal otázku ze zapalování dvoudobých motorů – pro mě snadná věc. Ve škole nás to učil inženýr Kubále, a ten to dovedl naučit! Zkoušky jsem složil výborně – kapitán Sklenář mně pak v kanceláři pochválil. Ale nedozvěděl jsem se, za koho jsem ten řidičák udělal a kdo k němu tak lacino přišel.

Pavel Ševčík

Zpět na seznam článků

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND