Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

VÚ 6354 – Mošnov

Přijímač
První dny na vojně - srpen 1964.

Ráno mne probudilo pískání dozorčího na chodbě a pokřik – spíše řev: budíčéééék !!! Mně, ani ostatním se zrovna hned vstávat nechtělo – jako doma jsme se začali protahovat, ale z toho nás vyvedl dozorčí, když vtrhl do světnice s řevem: Vstávejte, holubi, tady nejni noclehárna – jste na vojně! A honem na rozcvičku! Kalhoty, onuce, kanady a do půl těla – úprkem po chodbě ven a nástup na rozcvičku. Spíš to byl běh o závod – měl jsem dojem, že už nás vypátral nepřítel a máme jedinou šanci- utéct. Ale organizovaně – tři kroky za vedoucím! Prohnali nás klusem po stojánce kolem zaplachtovaných Migů – to jsem poprvé viděl zblízka tryskáče! V duchu si říkám – třeba mně taky nechají lítat . . . jó – celou vojnu jsme lítali, ale po svých!

Každé ráno na nástupu nás prohlíželi, jestli jsme dobře oholení, jestli máme všechny knoflíky zapnuté, opasek pořádně utažený, boty vyblejskané, … Večer byla zase prohlídka, jak máme urovnané osobní věci ve skříňce – pěkně do „komínku“. Mně se dařilo udržet svoje komínky skoro celý výcvik v příkladném stavu – až těsně před koncem mi jeden mazák všechno ze skříňky vyházel na podlahu, i postel rozházel – že je zespodu zaprášená – musel jsem jí na umývárce osprchovat a pak otřít do sucha a zase všechno pěkně poskládat. Tomu jsme říkali buzerace a v duchu se už připravovali, že našim budoucím „bažantům“ budeme oplácet obdobně. Dnes by se tomu říkalo šikana.

Někteří důstojníci, když měli službu na útvaru, si přišli s námi – nováčky – popovídat: jak se nám na vojně líbí, odkud jsme, jestli se nám nestýská, atd. Před jedním kapitánem se někdo z nás zmínil, že už jsme na vojně čtrnáct dní, a ještě jsme neměli možnost se pořádně vykoupat (bylo míněno – jako doma, ve vaně). Na umývárně pro nás tekla jen studená voda – teplou totiž před námi vypotřebovali mazáci. Kapitán slíbil, že nám to zařídí. Druhý den po odpoledním nástupu nám pískli „Cvičný bojový poplach!“ – vyrazili jsme s plnou polní na zádech z kasáren a ocitli jsme se na břehu říčky Lubiny. Tam nám dali “Atomový výbuch zprava“ – vleže jsme si oblékli atombordel - a následoval přesun přes řeku. Brodili jsme se po pás ve vodě, klouzali přes kameny, občas někdo zakopl a spadl do vody. Vylézali jsme do břehu – z nohavic nám tekla voda jak hastrmanům. Vidět nás nepřítel, určitě by utekl bez boje! Na břehu jsme všechno sundali a měli chvíli oddych. Ale brzy následoval: Atomový výbuch zleva! – a opětovný přesun přes řeku zpět. Tam nám vedoucí sdělil: tak jste si naříkali, že nemáte možnost se vykoupat! Už je to dobrý? Ne? A tak nás v atombordelu přetáhli přes řeku tam a zpět ještě jednou.

Jednou nás při vyhlášení cvičného bojového poplachu vybavili slepýma patronama do samopalu a hnali nás rojnicí po strništi na poli mezi mandlíkama obilí. Co chvíli nás „přibili“ do strniště rozkazem: K zemi! Pak nám dali povel ke střelbě „Krátkou dávkou v leže na nepřítele pal! A já najednou cítil, jak mi něco tříská do helmy na hlavě! Už jsem se loučil se životem. To mně na hlavu lítaly prázdné patrony od vedle ležícího spolubojovníka. Byly to rány, že jsem chvíli vůbec neslyšel! A tak jsem si nevystřelil ani ránu – slepé patrony jsem před koncem cvičení zaházel do křoví.

Na ubikacích jsme měli pořád co dělat – úklid světnice, chodby, umývárky, záchodů i okolí. Mazáci nám čas na lenošení nenechávali. Měli dokonce z toho zábavu, jak jsme stále v poklusu. Venku v dřevěné bedně měli chyceného krtka a každý den se mu věnovali. Krmili ho vším možným. Mezi nejoblíbenější lahůdky patřily myšky – ty jsme museli ovšem chytat my – bažanti. Zpočátku jich byl dostatek – naučili jsme se hraboše vyplavovat vodou z jejich děr v trávníku. Mazáci pořádali sázky, za jak dlouho krtek úlovek zpracuje.

Průšvih s pohlednicí.

Ve výcviku jsme byli upozorněni, že musíme zachovávat vojenské tajemství – neprozradit, kde sloužíme, jaká je na letišti technika, co jsme měli k obědu, … Jednou při ranním nástupu bylo velké haló – v poště, připravené k odeslání na poštu byla nalezena pohlednice s obrázkem budovy civilních aerolinek letiště Mošnov. V koutku obrázku byla vidět i malá část vojenského objektu – odesílatel tam udělal tužkou šipku s popiskou: „tady pracuji“ – tudíž vyzrazení vojenského tajemství jako vystřižené! Náčelník hrozil kontrášema, prokurátorem a čert ví, čím ještě. Dlouho se hledal původce. Jako odstrašující příklad to zapůsobilo dostatečně – my jsme si mysleli svoje o vygumovaných vojenských hlavách. Dobře jsme věděli, že v zahraničí mají o naší vojenské technice lepší informace, než my, záklaďáci.

Kapitán Janský

Kapitán Janský byl vysoký, štíhlý důstojník, zapálený pro práci v armádě. Jeho znalosti o technice moc valné nebyly, zato vojenské předpisy ovládal dokonale. Snažil se nás převychovat na poslušné vojáky schopné splnit každý rozkaz bez ohledu na opodstatněnost toho příkazu. Při nácviku hloubení okopů pro střelce, kdy jsme se pachtili s malou lopatkou a měli s ní dělat zázraky, nám kradl odložené věci. Odůvodňoval to předpisem, že voják si má svoje věci hlídat a zabránit jejich ztrátě. A tak chodil kolem nás, jako krahulík mezi vrabci a kde mohl, schovával nám naše věci – hlavně měl spadeno na odložené zbraně. S oblibou potom říkal, že ztráta zbraně ve válce – na to je prokurátor.
Dost často nám dělal dusna i po ránu. Třebaže neměl službu, přijel do kasáren ještě před budíčkem - to jsme říkávali, že ho stará vykopla z postele. Kontroloval jak dodržujeme budíček, průběh rozcvičky, obcházel kolem budovy a nahlížel okny do světnic. Byl viditelně šťastný, když někoho načapal, jak po budíčku ještě leží v posteli.

Při cvičných střelbách na střelnici nedaleko Bašky nám záklaďákům předváděl, jak sovětský samopal dokáže prostřílet i dřevěnou srubovou stěnu. Tak to pral do jednoho místa stěny okopu tak dlouho, až nám kolem hlavy zabzučela jedna (nebo víc,) odražená kulička – včelička. Vedoucí střelby hned nechal celou akci zastavit, odvedl kapitána Janského stranou a bylo vidět, jak mu rázně domlouvá. Měli jsme z toho pěkné povyražení a dlouho jsme se tím bavili.

Jednou s ním v noci „vydupal“ strážný u Topu. Kapitán Janský zase neměl doma co na práci, přijel do kasáren a tiše se blížil tmou k objektu. Pravděpodobně pod vidinou, že zase někoho načapá a bude mít zásluhy. Vojín na stráži ale měl pod čepicí – uslyšel tiché kroky – a hned po výzvě: Stůj – kdo tam? spustil: Stůj – nebo střelím! a zaharašil na samopalu závěrem. Janský se schovával za popelnicemi a blekotal: Nestřílejte – to jsem já – kapitán Janský! Strážný odpověděl: Nevěřím! a přivolal náčelníka stráže. Po dobu, než náčelník stráže přišel, držel strážný Janského v šachu s připraveným samopalem.

Pavel Ševčík

Zpět na seznam článků

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky