Stíhací bombardovací letoun Su-22M-4 je nadzvukový samonosný celokovový středoplošník se šípovým křídlem, jehož vnější části mají měnitelné nastavení šípu (měnitelná geometrie křídla) v rozmezí 30° až 63°, plovoucím šípovým stabilizátorem a šípovou svislou ocasní plochou. Pro výcvik pilotů je učena dvoumístná verze Su-22UM-3K.

Ve výzbroji čs. letectva sloužily jednomístné verze jako stíhací bombardéry u 20. sbolp Náměšť nad Oslavou, kde nahrazovaly starší Su-7, nebo jako průzkumné u 47. pzlp Hradec Králové (do r. 1985 Pardubice), kde sloužily po boku průzkumných MiG-21R a L-29R. Několik letounů obou verzí létalo i u 6. sbolp v Přerově. Do letectva ČSLA byly zavedeny od roku 1984 (poslední dorazily až v roce 1990), z letectva AČR vyřazeny v roce 2002.

Letouny Su-22 byly dodávány z tehdejšího Sovětského svazu. Nebyly přelétány, ale dopravovány v rozebraném stavu na letiště v Hradci Králové a Náměšti nad Oslavou, kdy byly kompletovány a zalétávány.

Stejně jako u typu Su-7 tvořila hlavňovou výzbroj dvojice kanonů NR-30 ráže 30 mm, po jednom v kořeni každého křídla. Palebný průměr byl 80 nábojů na kanon.

Zbarvení obou u našeho letectva provozovaných verzí bylo následující – horní plochy nepravidelná pole kombinace tmavě a světle hnědá, zelená a tmavě a světle zelená, spodní plochy pak byly světle modrošedé a stříbrné. Čtyřmístná trupová čísla byla u prvních strojů černá s bílým lemem, u pozdějších žlutá, buď nelemovaná nebo s bílým nebo červeným lemem; při revizích se barevné provedení sjednotilo na celožlutých číslicích.

Celkem 8 strojů verze M-4 a 4 stroje verze UM-3K se dočkalo v průběhu provozu změny trupového čísla, když bylo zjištěno, že původní označení neodpovídá zavedeným zvyklostem. Celkem v našem letectvu sloužilo 50 letounů jednomístné a 8 letounů dvoumístné verze.

Varianty letounů Su-22 v československém vojenském letectvu:

Su-22M-4

Jednomístná varianta.

Motor AL-21F-3S, sestával ze čtrnáctistupňového axiálního kompresoru, prstencové spalovací komory, dvoustupňové turbíny a forsážní komory s dvoupolohovou stavitelnou výstupní tryskou.

Oproti všem ostatním verzím nemá stavitelný kužel vstupního ústrojí, a proto dosahuje menších rychlostí.

Tato verze jako první obdržela palubní počítač, který je srdcem zbraňově-navigačního systému.

Katapultážní sedačka K-36DM, bez možnosti provést katapultáž přes neodhozený překryt. U prvních verzí si pilot padákový postroj oblékal mimo letoun, později byly popruhy již součástí sedačky.

Letouny z počátečních sérií nebyly vybaveny televizním naváděním protizemních ŘS, na palubní desce proto chyběla obrazovka naváděcího systému.

Letoun byl vybaven palubním záznamovým a diagnostickým zařízením, data jím zaznamenaná bylo možno přenést do pozemního vyhodnocovacího zařízení.

Jednomístná verze má 6 podkřídelních závěsníků a celkem 9 podtrupových (z nichž jsou 2 trojice uspořádány za sebou). Na ně lze zavěsit velmi širokou paletu výzbroje – kanonové kontejnery, bloky nebo stromečková vypouštěcí zařízení pro neřízené protizemní střely, letecké pumy, kontejnerové pumy, zápalné nádrže; řízené protizemní střely s laserovým (Ch-25ML a Ch-29L), s rádiovým (Ch-25MR) a televizním naváděním (Ch-29T), dále protiradilokační Ch-25MP a Ch-58E. Pro vlastní obranu bylo možno podvěsit rakety R-60 na střední podkřídlové závěsníky. Přídavné nádrže o objemech 800 l a 1150 l byly samozřejmostí.

Pod zadní část trupu je možno zavěsit aparaturu BA-58, registrující činnost nepřátelských radiolokátorů, která přenáší data do naváděcího systému protiradiolokačních střel.

Pro průzkumné účely mohl být na centrální podtrupový pylon zavěšen dvoudílný kontejner KKR, obsahující 3 kamery pro svislé a šikmé snímkování, pro noční používání obsahuje i výmetnici světlic. V zadní části kontejneru se nacházela aparatura RTR pro REB. Dále bylo možno na levý vnitřní podkřídelní závěsník umístit kontejner SPS.

Pro pasívní obranu sloužily výmetnice klamných cílů – 12 výmetnic KDS na pravé straně aerodynamického hřbetu + 4 bloky ASO-2V na horní straně trupu.

2 letouny byly zničeny katastrofou u letectva AČR (1996 a 2000); 2 letouny havarovaly v roce 1989, jeden u letectva ASR v roce 1994.

Su-22UM-3K

Dvoumístná verze pro výcvik na základě varianty M-3. Díky stavitelnému vstupnímu kuželu „spárka“ dosahovala větší maximální rychlosti než jednomístná verze M-4.

Spárka neměla palubní počítač, instruktor měl možnost simulovat některé závady a nestandardní situace na speciálním panelu na přístrojové desce.

Žádný letoun dvoumístné verze nebyl za dobu provozu v letectvech ČSLA / AČR / ASR zničen havárií ani katastrofou.