1. ženijní výsadková průzkumná rota - VÚ 9676

Jednotka o které se toho málo ví a její jméno provází řada dohadů. V době své existence byla utajována a její zaměření procházelo vývojem, stejně jako její dislokace. Vzhledem k těmto okolnostem jsme se pokusili ji zmapovat a využít k tomu všechny dostupné zdroje informací. Především však osobní vzpomínku jejího velitele, kterému za poskytnuté cenné informace touto cestou děkujeme.

Rota vznikla ve druhé polovině roku 1957 u 1. ženijní brigády v Pardubicích, kde byla dislokována. Ženijní brigádě v té době velel plk. Gápel . Výcvik roty byl zaměřen na provádění ženijního průzkumu důležitých objektů v týlu protivníka, případně k jejich destrukci za zvláště důležitých okolností. Působnost byla stanovena do hloubky až 300 km za čarou dotyku. Jejím velitelem byl od vzniku nadporučík Potančok . Rota byla podřízena náčelníku štábu ženijní brigády a odborně řízena určeným orgánem Zpravodajské správy MNO. V Pardubicích působila do 7. července 1964, kdy byl jejím velitelem ustanoven kpt. Miroslav Krúpa a rota byla přestěhována do posádky Chrudim. Umístěna byla do kasáren Otakara Jaroše, které byly uvolněny po zrušení 4. výsadkového výcvikového střediska.

Organizace roty :

Velitel - kpt. ( mjr. ) Krúpa Miroslav
ZVP - kpt. Trefný Zdeněk
NVS - kpt. Polák František

1. četa – npor. Stanislav Rychlý - 3 družstva po 8 P + V = 1 + 24 osob
2. četa – por. Vilém Matějů
3. četa - por. Špaldoň Jaroslav
4. četa - por. Vokurek Milan
spoj.četa - npor. Lanc Bořivoj 1 + 16 osob
auto četa - npor. Hanuš Josef 1 + 19 osob
týl. četa - rtm. Moravčík Martin 1 + 13 osob
četa PŠ - npor. Koňařík Martin - 4 družstva 1 + 9 1 + 40 osob

Příslušníci roty, mimo specialisty měli všichni stanoveno ČVO – 504, ženista – výsadkář.
Rota měla k dispozici techniku : 3 ks radiostanic RDM, autobus RTO, 1 x os. Gaz - 69, 1 x Gaz obojživelný, 1 x sanita, 2 x Mc Jawa – 350, 6 x Na PV 3S, 2x P V3S Skříň, 1x PAD 1 dílna, 2 x Na – cisterna, polní kuchyně.
V rotě bylo dále zařazeno družstvo potápěčů 1 + 7 osob
Rota měla celkem 160 osob, s poddůstojnickou školou 201 osob.

Ve druhé polovině roku 1967 došlo k reorganizaci a redislokaci roty. Vznikly dvě roty z nichž jedna přešla do sestavy 7. vp ZU v Holešově, jejím velitelem zůstal mjr. M. Krúpa a druhá byla včleněna do sestavy ženijní brigády v Litoměřicích. Příště uvedeme další podrobnosti z výcviku a činnosti této zajímavé jednotky.

Jak již bylo dříve uvedeno, rota vznikla ve druhé polovině roku 1957 u 1. ženijní brigády v Pardubicích, kde byla původně v Masarykových kasárnách dislokována. Tady působila do 7. července 1964, kdy byl jejím velitelem ustanoven kpt. Miroslav Krúpa, který do té doby velel poddůstojnické škole u 4.VVS a rota byla přestěhována do posádky Chrudim. V té době zde končilo svoji činnost 4. výsadkové výcvikové středisko, které svou kapacitou vytvářelo podmínky pro výcvik dvou výsadkových praporů od 4. armády a cvičilo pro ně poddůstojníky ve své poddůstojnické škole. Stejně jako 1. VVS v Luštěnicích, které působilo ve prospěch praporů 1. armády již od roku 1960.

Výcvik roty byl od počátku zaměřen na provádění ženijního průzkumu důležitých objektů v týlu protivníka, případně k jejich destrukci za zvláště neodkladných okolností. Její působení bylo plánováno do hloubky až 300 km v sestavě protivníka. Od vzniku roty, jí velel nadporučík Potančok . Rota byla podřízena náčelníku štábu 1. ženijní brigády a odborně řízena specialistou ze Zpravodajské správy MNO. Její existence, zaměření i činnost, byla utajována.

Výcvik jednotlivých čet a jejich celková příprava byla zaměřena ke splnění jak průzkumných, tak diverzních úkolů. Hlavní pozornost byla věnována objektům na vodních tocích ( mosty, brody, přehrady) a dále na objekty v horském zalesněném terénu (zajištění průchodnosti, nebo naopak zatarasení soutěsek, tunelů a komunikačních uzlů ).

Příslušníci roty po provedeném základním výcviku (přijímači) v trvání jednoho měsíce, byli zařazeni na jednotlivé funkce v organických četách, kde pokračoval jejich výcvik. Bylo jim stanoveno ČVO 504. Družstva v četách tvořila skupiny v síle 8 osob, společně vojáci I. a II. ročníku základní služby. Čtyři čety tak byly schopny postavit 12 ženijních výsadkových průzkumných skupin. Výcvik byl prováděn podle „ Programů bojové a politické přípravy, které obsahovaly jednotlivé druhy příprav, rozdělené do témat a stanovených počtů hodin. Zaměříme-li se na jednotlivé hlavní druhy příprav, byly to především taktická, střelecká, tělesná, výsadková, ženijní, spojovací, (utajené spojení – šifrování), zdravotnická a topografická příprava. Dále to byla příprava velitelů, pořadová příprava, Ochrana proti zbraním hromadného ničení a základní řády. Neopomenutelnou, leč mezi vojáky neoblíbenou přípravou bylo Politické školení mužstva – jehož vedení by vydalo na samostatné vyprávění.

Střelecké přípravě sloužila především střelnice u nedalekých Kochánovic ( 3, 3 km od kasáren ) v lese za Podhůrou. Jezdilo se střílet i na střelnice Černá u Lázní Bohdaneč. Z hlediska výcvikového to byly poměrně jednoduché střelby ze samopalu vz. 58 a Škorpiónů ( Sa vz. 61 ) prováděné podle Osnov střeleb běžných u většiny druhů vojsk.

O to náročnější byl výcvik v používání trhavin jak pro ničení, tak pro nástrahy. Procvičováno bylo na ženijním cvičišti na letišti v Chrudimi a zejména na cvičišti ženijní brigády na Chrudimce za Masarykovými kasárny v Pardubicích. Výcvik byl prováděn za použití maket normovaného náloživa a cvičných rozněcovačů všech typů. Byly při něm dodržovány všechny zásady bezpečnosti, jako při použití ostré munice. Ostré trhání bylo většinou prováděno pouze ve Vojenských výcvikových prostorech. Výjimku tvořilo použití ostrých trhavin při budování zimních ubytovacích objektů ( zemljanek ). Jejich jáma byla budována především s využitím trhavin.

Výcvik byl zpestřován vyvedením na zimní a letní soustředění. K letnímu vyvedení sloužil výcvikový tábor na sečské přehradě. Na zimu jezdili ženisté - výsadkáři do Železných hor. Do lesů u Horního Bradla, kde měli tábor v nadmořské výšce 650 metrů u Polomi. Zemljanky, které tady byly postaveny, stejně jako na Kamenci v Orlických horách, byly hloubeny pomocí travin a pro pobyt vydřeveny a odizolovány. V zimě trvalo vyvedení zhruba tři týdny a v létě byli venku dokonce celý měsíc ( většinou červenec ).

V taktické přípravě byly procvičovány všechny dříve uvedené přípravy komplexně. Výcvik probíhal po krátké teoretické přípravě a přípravě velitelů vždy v terénu. Prostory pro výcvik byly voleny v závislosti na tématech, na vodních překážkách ( mosty a přechody na řekách, přehradní tělesa, brody ), nebo v horském a zalesněném terénu. Příslušníci roty tak důvěrně poznali řadu mostů na řece Chrudimce , na Labi i Svratce. V Železných, nebo Orlických horách byli jako doma. Stejně tak v předhůří Krkonoš nebo v Jizerkách. Zásadou bylo, necvičit 2x na jednom místě. Důvodem bylo procvičovat samostatnou činnost v neznámém terénu s nutností neustálé orientace.

Malé odbočení, je třeba připomenout, že v rámci plnění úkolů byli příslušníci roty pověřování plněním průzkumných a dokumentačních úkolů, zejména na mostech a vodních tocích po celé republice. Především pod velením npor. S. Rychlého prováděla vybraná skupina zaměřovací a dokumentační práce na vybraných mostech a úsecích řek. Zde prováděli měření profilu dna pomocí echolotů, měření a popis mostních konstrukcí s důrazem na možnosti jejich rychlého ničení v případech, kdy by hrozilo jejich obsazení protivníkem. Také popis kvality a využitelnosti přístupových a příjezdových cest. Tato měření byla prováděna jak v jarních tak v letních měsících, při různých stavech vodní hladiny. Bylo při nich hojně využíváno gumových člunů s motor veslem „ Kováč „. Výsledky svých měření a fotografování potom postupoval velitel roty nadřízeným orgánům. Mapy, výkresy a plánky končily na Správě ženijního vojska GŠ MNO.

V tělesné přípravě šlo především o rozvoj všestranné fyzické zdatnosti a psychické odolnosti. Bylo nutno se zbavit osobní pohodlnosti a začít, nebo dále rozvíjet systematický rozvoj a získávání dovedností. Šlo o dlouhodobý a pravidelný výcvik. V každém týdnu se běžel zrychlený přesun na 5 – 8 km . Trasa probíhala z kasáren , kolem hřbitova k osadě Vrcha. Odtud na Podhůru a kolem slatiňanského hřebčína zpět do kasáren.

Jednou měsíčně to byl přesun na více než 10 km, když se trasa prodlužovala až ke střelnici u Kochánovic a odtud slatiňanskou oborou, okrajem Slatiňan zpět do kasáren. Tato trasa měřila až kolem 15 km. Při přesunech si většinou jejich účastníci museli vzájemně pomáhat. Tak si vzájemně pomáhali nést zbraně nebo součásti výstroje, ale vzájemně se brali i „ do vleku „. Pomocí spojených popruhových opasků, nebo padákových šňůr byli opozdilci vlečeni. Vždycky se měřil čas posledního doběhnuvšího, podle něhož byl stanovován dosažený čas čety. Proto první, kteří proběhli cílem se okamžitě vraceli zpět a pomáhali doběhnout posledním.

Další disciplínou tělesné přípravy bylo překonávání překážkové dráhy. Ta byla postavena na severovýchodním okraji letiště zhruba u paty vzletové a přistávací dráhy, podél zahrádek a měla jednak některé prvky výsadkové překážkové dráhy, ale byla tam také standardní 200 metrová „ vševojsková „ dráha. Na těchto zařízeních byla rozvíjena jak odvaha, tak obratnost a nervosvalová koordinace. To vše bylo spojeno s prvky nebezpečí a potřebou riskování.

Náročným druhem výcviku byla ženijní příprava. Jak jsme již dříve uvedli k jejímu provádění sloužilo ženijní cvičiště na letišti v Chrudimi a zejména cvičiště 1. ženijní brigády umístěné na řece Chrudimce za Masarykovými kasárny v Pardubicích. Výcvik byl prováděn za osobního řízení náčelníka ženijní přípravy a za účasti všech velitelů, tedy i velitele roty. Zahajován byl zpravidla ukázkou ostrého ženijního materiálu. Také normovaného a specielního náloživa, prostředků pro jeho iniciaci a specielních rozněcovačů všech typů. Potom byly procvičovány základní dovednosti počínaje sestavování roznětů a roznětových sítí pro odpalování náloží a jejich systémů. K tomu sloužily makety náloživa, cvičných rozbušek, zápalnic a bleskovic. Také elektrické odpalovací systémy byly zakončeny cvičnými palníky.

Vojákům bylo na praktických příkladech vysvětleno jak se provádí trhání jednotlivých prvků staveb, ( dřevěných, kovových, cihelných, železo betonových ), také ničení různých objektů. Byli seznámeni se základními vzorci pro výpočet velikosti náloží a nejúčinnější druhy trhavin, pro jednotlivé trhací práce. Výcvik byl zaměřen i na využívání trhavin pro trhání zeminy. Vše bylo prováděno na přizpůsobených cvičných zařízeních a objektech. Teprve po zvládnutí prací, za dodržení bezpečnostních opatření, bylo přistoupeno k výcviku s ostrým materiálem, včetně použití časových rozněcovačů a také bleskovicové roznětové sítě. Ostré trhání bylo ale většinou prováděno pouze ve Vojenských výcvikových prostorech při vyvedeních útvaru. Výjimku tvořilo použití ostrých trhavin při budování zimních ubytovacích objektů ( zemljanek ). Jejich jáma byla budována především s využitím trhavin. Důvodem bylo především to, že práce probíhaly v zamrzlém, horském a kamenitém terénu.

Vojáci se seznamovali také s prováděním nástrah. Se zaminováním přístupových tras a nebo zanecháním nástrah na trase vlastního ústupu skupiny. Oblíbenou činností bylo zhotovování nástrah na předmětech a objektech. Bylo nacvičováno využití trhavin k provádění zátarasů na komunikacích v lesních prostorech, zaminování komunikací a komunikačních uzlů. Zdůrazňujeme, že mimo vojenské výcvikové prostory byl prováděn výcvik pouze se cvičným materiálem.

Zvláštní pozornost byla věnována provádění průzkumu vodních překážek, přístupových cest k nim a jejich měření pro účely překonání vlastními jednotkami. Také vytyčování brodových přepravišť pro překonání překážky bojovou technikou. Při tom se učili způsoby měření jak vzdáleností ( rozměrů ) předpokládaného přepraviště, jeho hloubky a rychlosti proudu řeky. Učili se způsobům vytýčení přepraviště pro přepravu techniky. Kromě toho byli příslušníci skupin cvičeni v provádění destrukce důležitých objektů. Zejména s využitím stálých zařízení pro jejich zničení, případně poškození. Nezapomínalo se také na výcvik v maskování jak s využitím normovaných, tak improvizovaných prostředků. Výsadkáři se rovněž seznamovali s náloživem, roznětovými prostředky a minami protivníka. Při této činnosti bylo hojně využíváno maket a nákresů. Výcvik byl zaměřen i na vyhledávání, vyzvedávání, nebo zneškodňování náloží a min.

Pro ilustraci si popišme průběh provádění zaměstnání v ostrém trhání. Po příjezdu jednotky a vyložení materiálu v prostoru, které se nazývalo „ Ženijní cvičiště pro práci s ostrým materiálem „ byl určen prostor pro uložení materiálu. Odděleně byly ukládány rozněcovadla a roznětnice, materiál pro zhotovování roznětových sítí a na zvláštním místě jednotlivé druhy trhavin a min. Poté bylo zaměstnání zahájeno velitelem roty, který určil jednotlivá pracoviště a upřesnil jaká činnost na nich bude procvičována. Po něm ženijní náčelník znovu a podrobně zopakoval bezpečnostní opatření a určil bezpečnostní vzdálenosti shromaždiště roty před provedením odpálení náloží. Velitelé čet byli určeni jako velitelé jednotlivých pracovišť, do kterých odvedli své čety a zahájili práce. Po ukončení úkolu hlásili veliteli roty připravenost k odpálení a dostali povolení odejít do prostoru za bezpečnostní hranici. Na místě u roznětu zůstal velitel a jeden z příslušníků čety určený k odpálení. Na povel velitele roty byly nálože odpáleny a velitelé s odpalujícími vojáky odešli do bezpečné vzdálenosti. Po explozích se čety vrátily na pracoviště, kde byly vyhodnoceny výsledky. Čety se potom v kruhu vystřídaly a odešly na další pracoviště. Tak se činnost opakovala, až všichni provedli stanovené úkoly. Na konci zaměstnání byl zbývající nepoužitý materiál zničen. Byl uzavřen a podepsán protokol o spotřebování veškerého materiálu. Jednotky provedly úklid pracovišť a zaměstnání bylo velitelem roty vyhodnoceno a uzavřeno.

Než ukončíme naše vyprávění o rotě ženijního průzkumu je nutno se ještě alespoň jednou vrátit a seznámit s některými dalšími druhy příprav, kterými museli projít její příslušníci v průběhu vojenské základní služby. Všechny jednotlivé a dá se říci odborné přípravy sdružovala v sobě ta nejdůležitější, tedy taktická příprava. Tu si ale necháme nakonec, jako samostatné a závěrečné pokračování. Nyní dovolte, abychom se věnovali těm zbývajícím odborným, na které dosud nedošlo. 

Všichni výsadkáři ženisté - průzkumníci museli dokonale ovládat topografickou přípravu. Měla ve výcviku nezastupitelné místo a byla jí věnována pozornost až po zvládnutí některých vojensko praktických dovedností. Vyžadovala určitou  schopnost, kterou bylo možno získat až po delším  výcviku. Vše začalo teoretickou přípravou na učebně. V ní byly vojáci seznámeni s topografickou mapou ( zpravidla v měřítku 1 : 25. 000  a 1 : 100 000 ). K tomu bezprostředně náležela výuka topografických značek a znalost čtení mapy. Pokračovalo se orientací v terénu bez mapy i s mapou. Dále zjišťováním orientačních bodů a mřením vzdáleností. ( Pozorný čtenář nechť mi promine malé odbočení. Dnes  v době, kdy používáme GPS a navigace se to zdá jako legrace. Chce se mi ale věřit, že to nebylo marné a mnohým nám to v životě usnadnilo pohyb v neznámých a složitých podmínkách. Prostě jsme se naučili tu „ svoji „ GPS nosit s sebou v hlavě. ) Výsadkáři se učili zvláštnostem orientace v lese, zapamatování si situace v terénu pro nalezení zpáteční cesty, obejití neprůchodných překážek, pohybu podle azimutu a to ve dne i v noci na vzdálenosti několika kilometrů. Rovněž důležitou znalostí bylo osvojení si orientace podle přírodních markantů, busoly a  hvězd. Také určování souřadnic, zjišťování cílů a jejich přenesení do mapy spolu s přenesením výsledků průzkumu. Učili se zhotovovat situační a panoramatické náčrty, zakreslování směrů a terénních předmětů. Vyvrcholením topografické přípravy byly vlastní přesuny v neznámém terénu, jehož složitost se postupně zvětšovala, až po horský a zalesněný terén ku příkladu Orlických hor, nebo Šumavy. Zejména noční přesuny bývaly velkým dobrodružstvím a to nejen pro cvičící, ale i pro velitele. „ Zakufrovat „   - znamenalo hledat. Ti zabloudivší správnou cestu a organizátor zaměstnání své „ kufrující ovečky „. 

Průzkumná příprava obsahovala  výcvik v provádění ženijního průzkumu v týlu protivníka. Cvičilo se nejprve ve dne a později také v noci, za každého počasí. Výcvik byl prováděn nejprve takticko – pořadově. To znamenalo, že velitel čety nejprve s veliteli družstev ukázal jak by měla být akce provedena, rozdělil ji na jednotlivé části a ty nechal postupně po družstvech všechny procvičit a na závěr provést vcelku. Každá část akce byla po provedení vyhodnocena s tím, že byly vytknuty nedostatky, které musely být neprodleně odstraněny. 

Potom byla zpravidla v rámci většího rozsahu taktické přípravy provedla činnost v celku. Tam kde bylo možno stanovit časové normy pro splnění jednotlivých činností, byly určeny, kontrolovány a byla snaha je zlepšovat. Tak se cvičilo : uvedení čety do bojové pohotovosti po seskoku a soustředění ve shromaždišti, postup v terénu a jeho propátrávání a zajištění jednotky za přesunu, průzkum vodních překážek, průzkum objektů na vodní překážce ( mosty, brody, přepraviště a p. ). Provádění přepadů, léček  a jiné. Nejprve byl výcvik prováděn po družstvech a pokud to bylo možné následoval výcvik v četě. Vojáci se seznamovali s výzbrojí protivníka a jeho technikou. Učili se  její rozlišovací znaky, ale i hodnostní označení, druhy výstroje a označování techniky protivníkových jednotek. Hlavní důraz byl položen na zjišťování prostředků jaderného napadení, zjišťovaní rozmisťování a ukládání jaderných min, jejich zranitelná místa. Charakteristické příznaky palebných postavení řízených střel, radiolokátorů, štábů a skladů.

Další součástí výcviku byla spojovací příprava, mimo radistů byli i průzkumníci připravováni ke zvládnutí základních zásad navázání spojení a předání zpráv. Pro provoz v odkrytém a fónickém provozu se učili vést jej i v cizím jazyce. Také šifrování zpráv před jejich vysláním museli zvládnout všichni, ale zejména velitelé .

Bylo mnoho úkolů na které bylo nutno se připravit. Vyvrcholením každého výcvikového období bylo provedení taktického cvičení. V jeho průběhu byly skupiny určovány k plnění úkolů, které prakticky odpovídaly jejich předurčení a velmi se přibližovaly reálné skutečnosti v boji.

Hlavní prověrkou vycvičenosti a připravenosti příslušníků roty bylo vždy v polovině, nebo druhé polovině výcvikového roku takticko odborné cvičení. Jím vyvrcholila celková příprava roty. Cvičení se konalo za řízení nadřízených orgánů 1. ženijní brigády a odborného řízení příslušníky ženijní správy Generálního štábu ČSLA.

V letních měsících se jednotky ženijního vojska střídaly, jak se říkalo „ na vodě „ . Zatím co pro výcvik velkých celků ženijních vojsk z Českých posádek, sloužil prostor na Labi jižně Litoměřic u obcí Nučnice a Nučničky a nebo přepraviště u Vlíněvsi severně od Mělníka. Pro jednotky dislokované ve slovenských posádkách, to byly prostory na Dunaji. Před vybudováním vodního díla Gabčíkovo, jihovýchodně od Bratislavy a východně od Komárna v prostoru osady Iža a Patince. Jedno takové cvičení si na závěr našeho ohlédnutí za historií ženijní průzkumné výsadkové roty přiblížíme. Konalo se na konci května a začátkem června v roce 1966. Cvičení podle dobových dokumentů neslo název „ Rozvoj „.

Po zaujetí prostoru soustředění se rota přesunula vozidly na nakládací stanici Slatiňany a s veškerou technikou navagónovala na vlakový transport. Odtud po železnici absolvovala trasu Pardubice – Brno – Bratislava – Nitra – Levice – Šahy. Do vykládací stanice Krupina dorazili se zpožděním po více než 30 hodinách ve vlaku. Po opuštění transportu následoval přesun do 25 km vzdálené obce Lešť pri Krupině, kde v prostoru lesa nedaleko části osady Oremov Laz, zaujala rota prostor rozmístění.

Zde v průběhu 4 dnů proběhla příprava na plnění úkolu. Plánování úkolu, příprava skupin na plastických stolech a nácviky.Výsadkáři zabalili padáky v polních podmínkách. ( padáky PD – 47 se přebalovaly každých 10 dnů ). Skupiny dostaly úkol k provedení ženijního průzkumu v určených úsecích řeky Dunaj, ale i jinde v prostoru středního Slovenska. Po vydání stravy i materiálu a naložení padáků se určené skupiny přesunuly po ose Lešť – Dobrá Niva – Zvolen – Sliač k odletovému letišti. Přesun byl ukončen po 30 km, na letišti Tri duby, kde skupiny po ustrojení a kontrole nastoupily do letounu Il–14 T. Obložnost letounu osobami s materiálem byla 22 - 23 osob. ( K vysazení dvou desetičlenných skupin byl zapotřebí jeden letoun.) Nasednutí bylo provedeno po setmění a seskok na doskokovou plochu u obce Štvrtok na Ostrove v noci. Nálet k vysazení podél komunikace ze směru Most pri Bratislave – Studená. Vzhledem k tomu, že šlo o naprosto otevřený prostor, bylo vysazení asi hodinu po jeho provedení ohlášeno bezpečnostním orgánům VB a Dunajské pohraniční stráži, které měly ženistům ztížit plnění úkolu. Skupiny po shromáždění na ploše provedly pěší přesun po trase mezi osadami Miloslav a Alžbětin Dvor. Překonaly železniční trať a prošly mezi osadami Jánošíkovo a Kalinovo ve směru na lužní les západně, kde zaujaly základny. Jejich úkolem bylo nalezení nejvhodnějších prostorů pro stavbu pontonového mostu v oblasti dnes již zatopené obce Čunovo, případně sledování činnosti jednotek „ protivníka „ – tedy vlastních cvičících ženijních jednotek. Především pro to, že se ženisté – výsadkáři při plnění úkolů důsledně maskovali a využívali terénu, nedošlo k prozrazení ani jedné ze zasazených skupin. Podle vyjádření přímého účastníka cvičení desátníka Mirka Drábka, byly jiné skupiny vysazeny také u Spišské Nové Vsi, Levic , ale i u Banské Bystrice. Mirek vzpomíná na to jak byla jejich „ dunajská „ skupina poštípaná od dotěrných komárů a jiní příslušníci roty působící v zalesněném terénu se zase zbavovali klíšťat.

Zpět se rota vracela opět vlakovým přesunem. Po navagónování na železniční stanici Levice je čekala téměř dvoudenní cesta domů, tedy na vykládací stanici, tentokrát do Chrudimi a odtud konečně do kasáren Otakara Jaroše.

Dnes je v těchto kasárnách dislokován 43. výsadkový prapor 4. brigády rychlého nasazení. Ten od svého založení dne 1. 10. 1987 má ve svém názvu číslo „ 71 „ a od roku 1991 znovu nese čestný historický název „ 71. prapor československých parašutistů „ , který mu udělil prezident republiky. Bývalí příslušníci výsadkových jednotek, kteří v Chrudimi i jinde sloužili, založili při tomto praporu Klub výsadkových veteránů. Scházejí se nejen při slavnostních příležitostech a udržují tradici, kterou se nemůže pochlubit žádný jiný druh vojska. Tradici zrozenou v tvrdé práci a službě, při které se dodržovala zásada „ jeden za všechny a všichni za jednoho „. Kamarádství, které nám mohou ostatní jenom závidět. Vojáci výsadkáři a mezi ně samozřejmě patří i chrudimští ženisté, na dva roky na vojně vzpomínají rádi. Tímto chceme poděkovat příslušníkům Klubu výsadkových veteránů za poskytnutí informací a vzpomínek na jejich práci.

Zpět na Historie výsadkových vojsk

Čejen - převzato z forum.CSLA.cz

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND